Třicet let pro člověka je dnes mládí v rozpuku. Ovšem pro firmu jde o zralý věk, během kterého již tisíckrát musela prokázat pružnost i pevnost, inovativní myšlení i stabilitu tradičních hodnot. Spektra, výrobní družstvo nevidomých, je pro mnoho z našich čtenářů známý a spolehlivý partner. Nabízí a dodává totiž kompenzační pomůcky pro slabozraké a nevidomé, ale také pro potřebné z řad lidí s mentálním postižením, tělesným handicapem i s kombinovanými vadami. A na jejich webových stránkách najdete přehledně zpracované cesty k tomu, jak si v dnes již záplavě nabídek různých výrobců a dovozců vybrat právě takovou pomůcku, která bude co nejpřesněji odpovídat konkrétní vadě či handicapu. Nabízí i… Ale ponechme si podrobnosti na připravovaný rozhovor se zakladatelem a dlouholetým ředitelem Břetislavem Vernerem, CSc., který se v Zoře objeví co nejdříve, protože tento článek, krátký a psaný z náhlého popudu, má sdělit něco trochu jiného.

Říká se tomu provozní slepota. Od prvního momentu v křesle šéfredaktora tohoto listu se setkávám jak se jménem firmy, tak se jménem jejího ředitele. I při čtení dalšího našeho periodika, Téčka, toto jméno na vás zákonitě vyskočí přinejmenším jednou v každém vydání. A pak přijde najednou pozvánka, na které stojí, že by firma byla potěšena, kdybyste se zúčastnil konference k jejímu 30. výročí založení – a vám je jasné, že tenhle dluh musíte splatit. První, co musíte, je jít na tu konferenci… – asi to bude nuda, ale co?!

Tak tenhle úsudek byl pro mě snad největším omylem za celé dva a půl roku. Konference se ze dvou hodin protáhla na skoro tři, a co mě se týče, mohla klidně pokračovat. Přede mnou defilovaly osobnosti segmentu asistivních technologií nejen u nás, ale prakticky z celého světa. Samozřejmě šlo o výsek, kopírující partnery firmy, ale Američan, Polák a Švéd, všichni zastupující většinou dlouholeté partnery, nejednou začali odkrývat tajemství trhu, který co do rozsahu je u nás poměrně sevřený, malý, ale o to náročnější, neboť jeho koncoví hráči – klienti – nejsou vůbec skromní a nechoulí se vzadu, vděční za cokoli. Naopak, tlačí na svoje dodavatele, a ti zas vypadají, že jsou za ty tlaky vděční, protože je tím ženou dopředu a nahoru.

Jak se jednotliví řečníci vyjadřují ke svým produktům a požadavkům na ně, stávám se tak trochu panem Broučkem ze známého románu Svatopluka Čecha: s Jimem Porsem z USA procházím historií zpřístupňování běžného – pro vidící – tisku, tj. po našem černotisku osobám se zrakovým postižením – kamerové lupy, hlasové čtečky, braillské řádky. K braillskému tisku mluví jeden z nejpovolanějších, Švéd Bjorn Lofstedt, za svou firmu Braille Index a o reliéfní grafice zas Polák Jaroslav Urbanski z poznaňské firmy Harpo… Každý projev se ale nakonec stočí k prohlášení, že Spektra je pro daného mluvčího skvělým partnerem už proto, že ve světě, kterému tyto firmy věnují maximum pozornosti, ve světě nevidomých, slabozrakých a lidí s dalšími, většinou souvisejícími handicapy je, stejně jako ony firmy, na špici poznání a nezřídka i inspirujícím předskokanem. A zazněly i další projevy, i zajímavé, i z jiného soudku – třeba o historii sálu, kde jsme seděli, ale nedá se vše pojmout v jednom článku.

Měla to být krátká informace, ale atmosféra toho středečního odpoledne 3. dubna v Profesním domě Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze na Malostranském náměstí, byla doslova pohlcující. Mimochodem – ředitel Verner zde na závěr předal žezlo vedení firmy do rukou následovnice (a dcery) Terezy Vernerové, dostal hodinky a spoustu darů a v závěrečných tónech varhan, které ve fascinujícím sále rozvibrovaly i okenní tabulky, vplynul dojem z konference v prostý pocit katarze, což znamená v překladu z řečtiny, „pocit libosti, že věci jsou takové, jaké by měly být“. Alespoň pro mě.

PhDr. Václav Senjuk, šéfredaktor časopisu ZORA

(Článek vyšel v časopise ZORA, ročník 103, číslo 10 v květnu 2019.)